Když a vždyť Jednou se šli spolu projít, byl červen - třešní čas a jak tam pod stromem stojí, zní Mariin hlas: "Moh' bys, Josífku, prosím, pár třešní natrhat, já dítě pod srdcem nosím, a co když má hlad?" Tu Josef si začal rvát vlasy:"Ó, já jsem naletěl, kdopak moh' setřít asi tvojí nevinnosti pel?" "Víš, já mám trpělivost svatou, ale to ti povídám, ať ten, kdo je dítěti tátou, mu podá třešně sám!" A zatímco Josef tu běsní, náhle dětský hlásek slyš: "Sehni se, milá třešni, k mojí mamince blíž!" A hle, strom se k zemi sklání, Marie trhá s úsměvem a Josef nemá ani zdání, jak z té šlamastyky ven "Můj Bože, já se tolik stydím, ale řekni, Pane náš, kdy chceš přijít mezi lidi, kdypak narodit se máš?" "Já myslím tak šestého ledna, v době vánoc, v noční čas, až se zjeví hvězda neposedná, tehdy přijdu mezi vás." Roky skáčou jako hříbě, ale když se snese sníh, lidé zpívají si příběh o těch třech a o třešních. |