| Do tváře čas mi hlubokou brázdu samotou vyrejval, tělo je rozeschlej prám, když pluješ stále jen sám co je ti platný, že jsi kapitán. Do zrzavejch strun svýho banja dávno jsem nezahrál že jsem byl stále jen sám, v srdci mám nejeden šrám život je tvrdej, i když jsi kapitán A tak vždy zůstaneš sám, nikdo ti nepoví, jak máš žít, abys byl milován, a tak vždy zůstaneš sám, a koláč medový za tebe sní kapitán Korkorán. Na tváři mech mám z dalekejch cest tam do hor a údolí z košile mám jenom cár, ze smečky zbylo psů pár co bude dál, mi nikdo nepoví V kapse mám prach vodřenej z mincí, který jsem prodělal Já jenom samotu znám, tak sakra, co dělat mám abych měl jednou na pořádnej flám A tak vždy zůstaneš sám, nikdo ti nepoví, |
