| Po den tu kdy z Jipija- Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé a na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé a oblohou se neslo jejich kopyt dunění a za nimi jeli honáci až k smrti znavení Jipija-é ... Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak a marně stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak a proudy potu smáčely jim tvář a košili a starý honák uslyšel jejich jekot kvílivý Jipija-é ... Tu jeden z nich se zastavil a pravil: Pozor dej, svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát |
