| Jdu ulicí tmavou, meluzína sténá, osloví mě náhle sympatický muž. Prolétla mi hlavou kulka olověná, do srdce mi zajel ocelový nůž, já žiju dál. Kamarád z Podbaby přikázal mi skočit z vrcholu té stavby s mnoha věžemi a to jenom aby viděl na své oči, jak se budu tvářit dole na zemi, já žiju dál. Napil jsem se rtuti, polil kyselinou a když se nic nestalo, pak jsem pochopil, že ti, co žijou schutí, hned tak nezahynou a ti, co do nich míří, minou zaručeně cíl. |
