| Jednoho letního odpoledne, ji vynesli na dvůr, byla omšelá a vypelichaná, copak tam dole, tam byla tma, takže to nebylo vidět, ale tady ... na slunci ... posadil jsem se na ni a ona začala vyprávět: Já bejvávala lavice, no co mam říkat - samej plyš, a neznala jsem štěnice a neznala jsem co je myš, třpytila jsem se pozlátky, a veřila, ze nevyblednou a tešila se na zadky, které si na mě jednou sednou. Čtyřicet let jsem sloužila v šedivém baru, ve kterém, se neustále snoubila, absolutní tma se šerem, ačkoliv bylo docela, maličko vidět v onom šeru, ja přece hodně viděla, a slyšela, no na mou věru! Já pamatuju básníka, kterej si na mě denně sedal, a kterej misto u mlíka, u kontušovky štěstí hledal. Kdybych já - račte odpustit, basníkem snad se mohla stát nedala bych si chvilku klid, a musela bych psát a psát, o hysterické blondýně, o muži s cizím dialektem, a o těch, kteří jedině, si umí pestřit život sektem. Já kdybych byla básníkem, sepsala bych svou minulost, a za posledním puntíkem, bych jednou pro vždy řekla: dost! a nikdy víc bych nesedala, v šedivém baru, ve kterém jak už jsem jednou předeslala, se snoubila tma se šerem. Škoda, že jsem jen lavice, a nemam špetku nadání, ja kdybych měla ambice, pustila bych se do psaní, žila bych jako pták, byla bych veselá, ted jsem však, ted jsem však, šedivá ..... omšelá .... nesmějte se mi, prosím vás, to víte: moli, prach a čas. |
